Text 1
Diova pomsta
Na hoře Olympu, sídle bohů, bylo toho dne pořádné dusno. Ne ani tak proto, že by slunce příliš žhnulo, ale protože vládce bohů Zeus byl tak rozlícený, že z něho málem sršely jiskry. Prometheus ho totiž podvedl, když mu chtěl obětovat části býka, které se lidem nehodily. On lest prokoukl, ale dělal, jako by nic. Teď mu v hlavě vířilo na tisíc myšlenek: „Jak bych toho opovážlivého Promethea potrestal? Na oko se tváří, že vyhověl mé žádosti, aby naučil lidi obětovat bohům. Pche! Myslí si asi, že bohům může něco ujít. Ale já dám lidem i jemu za vyučenou! Jako by si myslel, že neprohlédnu, že jsou na hromadě pod lákavou vrstvou tuku jen kosti, že nepoznám, že maso je schválně ukryté ve druhé, napohled chudší hromadě kůže a vnitřností. Promethee, jsi chytrý a nechybí ti odvaha, ale za tenhle svůj kousek musíš zaplatit. Vezmu tobě i lidem oheň. Budete bez něj jako bez ruky. Pak budete muset maso, které jste získali lstí, pojídat syrové.“ A tak se také stalo. Od té chvíle na zemi nezahořel jediný oheň. Lidé upadli do beznaděje. Zakoušeli chlad, hlad, nemoci a nemohli často ani pracovat. Bez ohně fungovat opravdu nedokázali. Prometheus s lidmi cítil a rozhodl se, že to tak nenechá. Věděl, kde hledat věčný oheň. V noci se potichu připlížil ke krbu v Diově paláci a oheň ukradl. V duté holi ho pak přinesl lidem nazpět.
Text 2
Pandořina skříňka
Když Zeus zjistil, že lidé opět získali oheň, který jim sebral, strašlivě se rozzlobil a vymyslel jiný trest, mnohem zákeřnější. Zavolal k sobě boha Héfaista a poručil mu, aby zhotovil sochu krásné dívky. Bohyně Athéna ji oblékla do bělostného šatu, Afrodita, bohyně krásy, jí vdechla nadpozemskou krásu a Hermés, posel bohů, jí dal líbezný hlas. Pojmenovali ji Pandora. Zeus Pandoře vložil do rukou zlatou schránku. Hermés ji pak odvedl na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi. Epimétheus při pohledu na krásnou dívku zahodil všechnu svou ostražitost a pozval ji k sobě domů. Zajímalo ho, co mu bohové posílají. Vybídl tedy Pandoru, aby schránku otevřela. Když odkryla víko, vylétly ze schránky do světa zlé nemoci, bída, starosti a bolesti a rozletěly se po celém světě, který do té doby žádné zlo nepoznal. Pandora se ulekla a víko přibouchla. Ve schránce zbyla jen naděje, kterou těžké, zlé věci přimáčkly až k samému dnu. Pro lidi začaly těžké časy, jejich příbytky obcházely nemoci, bída a smrt. A naděje na zlepšení téměř nebyla. Zůstala zamčená v Pandořině skříňce.
