Nový rozvrh 8. A - od 2. 11.

 V pondělí 2. 11 se sejdeme v 8,40 hod. na Teams JČ - bude třídnická hodina👍 (2.hodinu).

Podzimní prázdniny

Přeji klidné podzimní prázdniny. Vyberte a přečtěte nějakou knížku na referát.

 

Staré řecké báje - 3. část ( splnit do pátku 23.10. do 15,00hod.)

TEXT - 1 

Midasovo zlato 

 

Ve Frygii v Malé Asii vládl král Midas. Byl bohatý a považoval se za velmi chytrého. Nikdo mu to nevyvracel, protože byl král. Jednou přivedli rolníci ke králi opilého starce. Načapali ho v královských vinicích, jak se cpe těmi nejkrásnějšími hrozny. Midas ve starci ale hned poznal Siléna, který vychovával boha Dionýsa, když byl malý, a pak už ho neopustil. Přivítal ho tedy a hostil jej deset dní ve svém paláci. Jedenáctý den sestavil průvod a daroval Silénovi osla, protože věděl, že na něm jezdí nejraději. Pak družina vyrazila do sousední země, kde se tehdy Dionýsos zdržoval. Bůh Dionýsos už Siléna hledal. Když ho potkali, byl potěšen, že se Midas choval k Silénovi tak hezky. „Přej si, co chceš, a já ti to za odměnu splním,“ křikl na Midase. „Chtěl bych, aby se vše, čeho se dotknu, proměnilo ve zlato,“ přál si Midas. Dionýsos jen pokrčil rameny a jeho přání splnil. Midas se šťasten vracel do paláce a pochvaloval si, že nikdo na světě nebude bohatší než on. Hned svou novou schopnost zkoušel. Vše, na co sáhl, se skutečně proměnilo ve zlato: dveře, lžíce, sousto jídla, doušek vína v ústech… Král se vyděsil a hned vyrazil zpátky za Dionýsem, aby mu odpustil a zbavil ho toho utrpení. Dionýsos se slitoval a poradil Midasovi, aby se ponořil do řeky Paktolu a přání ze sebe smyl. Midas to ihned učinil. Od té doby nacházeli lidé v té řece zlatý písek. 

 

 

TEXT  -  2 

                                     Oslí uši 

Král Midas se rád procházel po lukách a naslouchal jak Pan, bůh pastvin a ochránce stád, hraje na syrinx, rákosovou píšťalu. Pan viděl, jak se Midasovi jeho písničky líbí a začal se domnívat, že hraje lépe než Apollón. Vyzval tedy božstvo pohoří Tmólos, aby rozsoudilo, kdo z nich hraje lépe. První zahrál Pan divokou barbarskou písničku. Pak Apollón uchopil nádhernou lyru a k nebi se nesly sladké tóny. Tmólos dojat vybídl Pana, aby před Apollónovou lyrou sklonil svůj syrinx. Midas s nevolí vyslechl rozsudek. A protože si myslel, že všemu rozumí, vyhrkl: „To není možné. Panova písnička je stokrát hezčí. Nemáš uši?“ Rozezlený Apollón k němu přistoupil a udělal z jeho uší oslí. „Teď máš uši, jaké ti patří,“ řekl bůh a zmizel. Midas zalitoval, že se do sporu pletl. Doma si ovázal kolem hlavy turban, aby nikdo jeho tajemství nepřišel na kloub. Po čase mu ale narostly vlasy tak, že musel povolat holiče. Zapřísahal ho, že o jeho tajemství nesmí nikomu ani muknout, jinak zaplatí životem. Holiče tajemství neskutečně tížilo. Nakonec vykopal za městem jámu, zašeptal do ní své tajemství a zahrnul ji. Na tom místě pak vyrostlo rákosí a vždycky za větru šeptalo: „Král Midas má oslí uši.“ Tak se královo tajemství dozvěděl kde kdo. Lidé se spokojeně usmívali a říkali si, že je škoda, že takovým darem bohové nepočastují všechny hlupáky. 

 

TEXT - 3 

Tantalos 

V Lýdii panoval za starých časů král Tantalos. Bohové mu věnovali svou přízeň a zvali ho na Olymp, aby s nimi stoloval a rozprávěl. „Chodím na hostiny k bohům a vlastně se od nich ničím neliším, nikdo nemůže pochybovat o tom, že jsem také bohem,“ myslil si. „Nejsi vševědoucí,“ ozvalo se v Tantalovi svědomí. „To nejsem, ale kdo ví, jestli bohové ano. Vyzkouším je!“ slíbil si Tantalos. Tehdy právě ukradl nějaký muž v Diově chrámu zlatou sošku. Přinesl ji Tantalovi, protože věděl, že se král bohů nebojí. Za nedlouho k Tantalovi přišel rozhořčený kněz a chtěl po něm, aby sošku vrátil. Král dělal, že neví, o čem kněz mluví. „Kdybych provedl něco zlého, jistě by mě bohové již potrestali,“ usmíval se. Kněz odešel s nepořízenou a král byl přesvědčen, že tak dokázal, že bohové neví o všem. Začal tedy při hostinách na Olympu krást. Nakonec zašel tak daleko, že zabil svého syna Pelopa a pozval bohy na hostinu k sobě do paláce. Při hostině jim předložil maso vlastního syna. Bohové zděšeně vyskočili od tabule a Tantalos poznal, že vědí všechno. Začal je prosit o slitování, ale marně. Zeus ho uvrhl do nejhlubšího podsvětí, do tartaru, a odsoudil ho k věčnému trápení. Tantalos stál ve vodě, ale když se chtěl napít, voda zmizela. Byl obklopen ovocem, ale nedosáhl na něj. Nad Tantalovou hlavou visel obrovský balvan, který hrozil zřícením. Tantalos se neustále bál, že na něj spadne. Tak trpěl věky.   

Staré řecké báje - 2. část

TEXT  1 

Prometheova játra 

 

Když Zeus potrestal bídou a trápením lidi, obrátil se jeho hněv i na Promethea. Přikázal Héfaistovi, aby Promethea připoutal pevnými řetězy k vysoké kavkazské skále. Prometheus visel vysoko nad propastí přikován tak těsně ke skále, že se nemohl ani hnout. Ale neprosil bohy o milost, své utrpení snášel se vztyčenou hlavou. Když Zeus uviděl, že Promethea nepokoří, vyslal za ním velikého orla, který k Prometheovi přilétal každý den, rval mu ostrým zobákem játra z těla a živil se jimi. V noci játra Prometheovi znovu narůstala. Tak tomu mělo být na věky. Ale ani tehdy Prometheus Dia neodprosil a trpělivě snášel svůj osud. Po staletích se pod Prometheovou skálou objevil Herakles, syn vládce bohů. V tu chvíli zrovna přilétal k Prometheovi orel, aby se nasytil jeho játry. Herakles neváhal, napjal luk a dravce zabil. Pak rozdrtil Prometheovy okovy a daroval mu svobodu. Aby se však vyplnila Diova kletba, že Prometheus zůstane na věky připoután ke kavkazské skále, udělal Prometheovi prsten s kamenem z této skály. Prometheus jej nesměl nikdy sundat z prstu. Tak zůstal na věky upoután ke skále, jak Zeus určil. Od té doby lidé začali nosit prsteny s kamenem na památku toho, že Prometheus vždy stál při lidech a nepokořil se před bohy. 

   

 

 

 

TEXT  2 

Orfeus 

 

Orfeus byl nejlepší zpěvák v celém Řecku. Když zpíval, lidé zapomínali na své starosti. Přicházeli si ho poslechnout i bohové a vodní víly, najády. Do jedné z nich, jmenovala se Eurydika, se Orfeus zamiloval a vzal si ji za ženu. Jednoho dne se Eurydika rozhodla navštívit své družky najády. Rozeběhla se nejkratší cestou loukami. Najednou ucítila bolest v noze. Shlédla a spatřila jedovatého hada. Jeho jed jí pak zastavil srdce. Orfeus, plný bolesti, se nedokázal smířit se ztrátou milované Eurydiky. Rozhodl se proto sestoupit do podsvětí a uprosit Háda, vládce podsvětí, aby Eurydice dovolil vrátit se mezi živé. Žalostný zpěv mu pomohl Háda obměkčit. „Splním ti tvé přání,“ řekl nakonec Hádes, „avšak po cestě z podsvětí na zem se na manželku neohlížej, jinak už ji neuvidíš.“ Vydali se tedy na cestu. Orfeus si ale najednou uvědomil, že neslyší Eurydičiny kroky. Dostal o ni strach a ohlédl se. Stín Eurydiky se mu rozplynul před očima a ona zemřela podruhé. Orfeovo zoufalství bylo bezmezné. Několik dní se snažil dostat zpět do podsvětí, ale marně. Smutně se vrátil na zem a v hájku pěl píseň o svém neštěstí, když tu ho napadly opilé, pološílené ženy a ukamenovaly ho. Tak se mohla konečně Orfeova duše setkat znovu s milovanou Eurydikou v říši stínů. 

 

Staré řecké báje - 1. část

Text 1

Diova pomsta 

 

Na hoře Olympu, sídle bohů, bylo toho dne pořádné dusno. Ne ani tak proto, že by slunce příliš žhnulo, ale protože vládce bohů Zeus byl tak rozlícený, že z něho málem sršely jiskry. Prometheus ho totiž podvedl, když mu chtěl obětovat části býka, které se lidem nehodily. On lest prokoukl, ale dělal, jako by nic. Teď mu v hlavě vířilo na tisíc myšlenek: „Jak bych toho opovážlivého Promethea potrestal? Na oko se tváří, že vyhověl mé žádosti, aby naučil lidi obětovat bohům. Pche! Myslí si asi, že bohům může něco ujít. Ale já dám lidem i jemu za vyučenou! Jako by si myslel, že neprohlédnu, že jsou na hromadě pod lákavou vrstvou tuku jen kosti, že nepoznám, že maso je schválně ukryté ve druhé, napohled chudší hromadě kůže a vnitřností. Promethee, jsi chytrý a nechybí ti odvaha, ale za tenhle svůj kousek musíš zaplatit. Vezmu tobě i lidem oheň. Budete bez něj jako bez ruky. Pak budete muset maso, které jste získali lstí, pojídat syrové.“ A tak se také stalo. Od té chvíle na zemi nezahořel jediný oheň. Lidé upadli do beznaděje. Zakoušeli chlad, hlad, nemoci a nemohli často ani pracovat. Bez ohně fungovat opravdu nedokázali. Prometheus s lidmi cítil a rozhodl se, že to tak nenechá. Věděl, kde hledat věčný oheň. V noci se potichu připlížil ke krbu v Diově paláci a oheň ukradl. V duté holi ho pak přinesl lidem nazpět.

Text 2 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pandořina skříňka 

Když Zeus zjistil, že lidé opět získali oheň, který jim sebral, strašlivě se rozzlobil a vymyslel jiný trest, mnohem zákeřnější. Zavolal k sobě boha Héfaista a poručil mu, aby zhotovil sochu krásné dívky. Bohyně Athéna ji oblékla do bělostného šatu, Afrodita, bohyně krásy, jí vdechla nadpozemskou krásu a Hermés, posel bohů, jí dal líbezný hlas. Pojmenovali ji Pandora. Zeus Pandoře vložil do rukou zlatou schránku. Hermés ji pak odvedl na zem k Prométheovu bratru Epimétheovi. Epimétheus při pohledu na krásnou dívku zahodil všechnu svou ostražitost a pozval ji k sobě domů. Zajímalo ho, co mu bohové posílají. Vybídl tedy Pandoru, aby schránku otevřela. Když odkryla víko, vylétly ze schránky do světa zlé nemoci, bída, starosti a bolesti a rozletěly se po celém světě, který do té doby žádné zlo nepoznal. Pandora se ulekla a víko přibouchla. Ve schránce zbyla jen naděje, kterou těžké, zlé věci přimáčkly až k samému dnu. Pro lidi začaly těžké časy, jejich příbytky obcházely nemoci, bída a smrt. A naděje na zlepšení téměř nebyla. Zůstala zamčená v Pandořině skříňce.