TEXT - 1
Midasovo zlato
Ve Frygii v Malé Asii vládl král Midas. Byl bohatý a považoval se za velmi chytrého. Nikdo mu to nevyvracel, protože byl král. Jednou přivedli rolníci ke králi opilého starce. Načapali ho v královských vinicích, jak se cpe těmi nejkrásnějšími hrozny. Midas ve starci ale hned poznal Siléna, který vychovával boha Dionýsa, když byl malý, a pak už ho neopustil. Přivítal ho tedy a hostil jej deset dní ve svém paláci. Jedenáctý den sestavil průvod a daroval Silénovi osla, protože věděl, že na něm jezdí nejraději. Pak družina vyrazila do sousední země, kde se tehdy Dionýsos zdržoval. Bůh Dionýsos už Siléna hledal. Když ho potkali, byl potěšen, že se Midas choval k Silénovi tak hezky. „Přej si, co chceš, a já ti to za odměnu splním,“ křikl na Midase. „Chtěl bych, aby se vše, čeho se dotknu, proměnilo ve zlato,“ přál si Midas. Dionýsos jen pokrčil rameny a jeho přání splnil. Midas se šťasten vracel do paláce a pochvaloval si, že nikdo na světě nebude bohatší než on. Hned svou novou schopnost zkoušel. Vše, na co sáhl, se skutečně proměnilo ve zlato: dveře, lžíce, sousto jídla, doušek vína v ústech… Král se vyděsil a hned vyrazil zpátky za Dionýsem, aby mu odpustil a zbavil ho toho utrpení. Dionýsos se slitoval a poradil Midasovi, aby se ponořil do řeky Paktolu a přání ze sebe smyl. Midas to ihned učinil. Od té doby nacházeli lidé v té řece zlatý písek.
TEXT - 2
Oslí uši
Král Midas se rád procházel po lukách a naslouchal jak Pan, bůh pastvin a ochránce stád, hraje na syrinx, rákosovou píšťalu. Pan viděl, jak se Midasovi jeho písničky líbí a začal se domnívat, že hraje lépe než Apollón. Vyzval tedy božstvo pohoří Tmólos, aby rozsoudilo, kdo z nich hraje lépe. První zahrál Pan divokou barbarskou písničku. Pak Apollón uchopil nádhernou lyru a k nebi se nesly sladké tóny. Tmólos dojat vybídl Pana, aby před Apollónovou lyrou sklonil svůj syrinx. Midas s nevolí vyslechl rozsudek. A protože si myslel, že všemu rozumí, vyhrkl: „To není možné. Panova písnička je stokrát hezčí. Nemáš uši?“ Rozezlený Apollón k němu přistoupil a udělal z jeho uší oslí. „Teď máš uši, jaké ti patří,“ řekl bůh a zmizel. Midas zalitoval, že se do sporu pletl. Doma si ovázal kolem hlavy turban, aby nikdo jeho tajemství nepřišel na kloub. Po čase mu ale narostly vlasy tak, že musel povolat holiče. Zapřísahal ho, že o jeho tajemství nesmí nikomu ani muknout, jinak zaplatí životem. Holiče tajemství neskutečně tížilo. Nakonec vykopal za městem jámu, zašeptal do ní své tajemství a zahrnul ji. Na tom místě pak vyrostlo rákosí a vždycky za větru šeptalo: „Král Midas má oslí uši.“ Tak se královo tajemství dozvěděl kde kdo. Lidé se spokojeně usmívali a říkali si, že je škoda, že takovým darem bohové nepočastují všechny hlupáky.
TEXT - 3
Tantalos
V Lýdii panoval za starých časů král Tantalos. Bohové mu věnovali svou přízeň a zvali ho na Olymp, aby s nimi stoloval a rozprávěl. „Chodím na hostiny k bohům a vlastně se od nich ničím neliším, nikdo nemůže pochybovat o tom, že jsem také bohem,“ myslil si. „Nejsi vševědoucí,“ ozvalo se v Tantalovi svědomí. „To nejsem, ale kdo ví, jestli bohové ano. Vyzkouším je!“ slíbil si Tantalos. Tehdy právě ukradl nějaký muž v Diově chrámu zlatou sošku. Přinesl ji Tantalovi, protože věděl, že se král bohů nebojí. Za nedlouho k Tantalovi přišel rozhořčený kněz a chtěl po něm, aby sošku vrátil. Král dělal, že neví, o čem kněz mluví. „Kdybych provedl něco zlého, jistě by mě bohové již potrestali,“ usmíval se. Kněz odešel s nepořízenou a král byl přesvědčen, že tak dokázal, že bohové neví o všem. Začal tedy při hostinách na Olympu krást. Nakonec zašel tak daleko, že zabil svého syna Pelopa a pozval bohy na hostinu k sobě do paláce. Při hostině jim předložil maso vlastního syna. Bohové zděšeně vyskočili od tabule a Tantalos poznal, že vědí všechno. Začal je prosit o slitování, ale marně. Zeus ho uvrhl do nejhlubšího podsvětí, do tartaru, a odsoudil ho k věčnému trápení. Tantalos stál ve vodě, ale když se chtěl napít, voda zmizela. Byl obklopen ovocem, ale nedosáhl na něj. Nad Tantalovou hlavou visel obrovský balvan, který hrozil zřícením. Tantalos se neustále bál, že na něj spadne. Tak trpěl věky.
